Vždycky nám někam odlítla, přestože věděla, že když vydrží, pomůžeme jí najít práci a tak… Zpravidla letěla/naletěla na hezké sliby. S tím nic nenaděláme. Na této fotce na tom byla asi v životě nejhůře. Měla přítele, který ji mlátil, a když jsme to viděli, nechtěli jsme věřit vlastním očím. Do pracovní terapie chodila už na Praze 5, kde Dům Šance vznikl, než nás tehdejší starosta Milan Jančík i s radními nechal vyhodit na ulici. Marně jsme tenkrát volali o pomoc v médiích a písemně jsme oslovili všechny pražské městské části včetně magistrátu, i tehdejší první dámu ČR a českou vládu – ministry, ale také poslance a senátory. Ty dámy a pánové, kteří jsou českými mámami i táty, ale měli za vše vypovídající přístup ve smyslu, že české děti ulice patří na ulici… Škoda. V té době navštěvovalo pracovní terapii – prevenci sociálního vyloučení – i 26 lidí denně a volnočasové aktivity ješte jednou tolik. A všichni se se svým životem snažili něco dělat. Bylo to jedno z nejúspěšnějších období Projektu Šance.
Hela dnes občas navštěvuje alespoň streetcentrum. Ráda se s ostatními klienty nají a vždycky s ní musíme hrát prší. Je to dost napínavé, a protože hrajeme rovnou se dvěma balíčky karet, může si líznout i patnáct karet, a to je pak velká legrace...
Dnes Helena bydlí. Má občasnou práci, ze které bydlení utáhne, a přítele už o moc hodnějšího a naše dveře má stále otevřené…
Heleně se nám pomoci nepodařilo. Neposlouchala nás a ještě nás za to, že se jí snažíme pomoci, pomlouvala. Chvíli jsme s ní za to nemluvili, ale co už naděláme. Po nějakém čase jsme jí odpustili a v rámci možností jí pomáháme alespoň v rámci služby ve streetcentru. Helena dokonce občas pracuje, ale pořád má v životě priority, kterými si život ničí.
