vlastně na skládce, kterou mu tam předešlí obyvatelé nechali. Vždy nás ale překvapí, jak o sebe pečuje, pere si, žehlí… a typický zvuk jeho „tři plus jedna“ v kufru na kolečkách, když přijíždí do streetcentra, známe už nazpaměť.
Do pracovní terapie Domu Šance nastoupil už mnohokrát. Mluvili jsme s ním o budoucnosti. O možnostech. O doprovodu na úřady do Bratislavy. Probírali jsme s ním, jak řešit věci zdánlivě neřešitelné. Jednou to zkusil, na chvilku, ale rychle to vzdal. Podruhé už vydržel, ale nenašel sílu své problémy doopravdy řešit.
Ještě ale není všem dnům konec…
...
