Honza asi bude spokojený s životem, jaký žije, protože se nic měnit nesnaží. Když byl ještě ve vězení, psali jsme mu, posílali, co potřeboval, a domlouvali se na tom, že až se vrátí, povede to líp. V pracovní terapii Domu Šance se snažil. Asi. Ale ne moc. Jenom trochu. Nebo spíš tak jako na oko. Bylo jasné, že mu to moc dlouho procházet nebude… Když jsme se ho ptali, s čím je spojený jeho nejhorší životní zážitek, tak to bylo hlavní nádraží v Praze. Tak proto fotka z hlaváku.
A přitom je to kluk, kterému by mohl ležet „svět u nohou“, ale to by se musel ve svém dětství setkávat s jinými lidmi, musel by „sekat latinu“, být disciplinovaný… to jsou slova, kterým dnes už sice rozumí, ale nenaplňuje je.
Je to jenom na něm, zda sem budeme jednou moci dát nějakou fotku dokumentující jeho úspěch. Popravdě? Zatím to moc nevypadá…
...
